„Potrvá ještě minimálně deset let, než bude jízda na kole stejně bezpečná jako v Utrechtu“
Horská cyklistika je v Česku velice oblíbená. Svažující se pahorky v okolí Brna k ní nabízejí spoustu příležitostí. Ve městě je však jízda na kole nebezpečnou záležitostí. Silnice tu s cyklisty zatím příliš nepočítají. České cyklistické svazy se dovolávají vedení města, aby následovalo zdárný příklad německého Lipska a zlepšilo podpůrná opatření pro cyklisty.
Kai Heijneman – Utrecht
Jízda na kole je v Brně jen pro zarputilé jedince. Zdá se, že silnice jsou zde uzpůsobeny především pro auta a tramvaje. Cyklisté zde bývají považováni za nevítané vetřelce. Pod tlakem zájmových skupin upravuje město stále více silnic tak, aby se zvýšila jejich bezpečnost. Za posledních deset let se toho také mnoho zlepšilo, domnívá se Vladimír Bielko, vedoucí Odboru dopravy města Brna. Především za městem je vytvořeno mnoho tras a cyklistických stezek. To ocení zejména sportovně zaměření cyklisté. Malá oblíbenost kola jakožto dopravního prostředku ve městě má podle Bielka jednoduché vysvětlení: úspěch hromadné dopravy, především tramvaje. „55% lidí využívá veřejnou dopravu při cestě do práce, pouze 8% obyvatel jezdí na kole.
Darek Galle, předseda zájmového hnutí „Brno na kole“ je tady především pro zranitelné uživatele silnic, obzvláště pro cyklisty a in-line bruslaře. Především v centru Brna se toho musí ještě hodně změnit. Hravě pojatými akcemi, jako bylo například obsazení parkovacích míst jízdními koly, se ‚Brno na kole‘ snaží vzbudit u veřejnosti větší zájem o bezpečnost cyklistů.
Vladimír Bielko uznává, že jízda na kole není v Brně vždy legrace. „Já sám jsem několik měsíců jezdil do práce na kole. Automobilisté jezdí příliš blízko, neukazují směr a otevírají dveře bez jakéhokoliv ohledu na cyklisty.“ To, že bývají cyklisté řidiči považováni za vetřelce, není nikterak udivující: vyskytují se jen zřídka a při budování silnic se na ně nebral ohled.
Musí dojít k zásadní kulturní proměně, vyzývá Darek Galle. „Pan Bielko vždycky říká: musíme brát ohled na automobilisty. Ale cyklisté mají stejná práva. Možnost parkování pro auta by neměla být za každou cenu důležitější než úschovny kol a cyklistické stezky. U vedení města vládne názor, že auta mají vždycky přednost.“ Galle například navrhuje, aby byl na jednosměrných silnicích vyhrazen prostor pro jízdní kola. Podle Bielka je to příliš nebezpečné, neboť jsou zde cesty příliš úzké.
Galle se pokouší na příkladech jiných měst demonstrovat, že je zde stále spousta prostoru pro zlepšení. „Rád si beru za příklad Lipsko. Toto město se totiž v mnoha ohledech Brnu podobá. Lipsko má přibližně stejný počet obyvatel, staré historické centrum a srovnatelnou geografickou polohu. Pokud lze v Lipsku upravit jednosměrné silníce pro cyklisty, pak je to v Brně možné také.“
Podle Vladimíra Bielka se však při budování a renovaci silnic s cyklisty počítá. Zdá se ovšem, že to vždy úplně neplatí. Radnice města Brna se nachází v Husově ulici, rušné ulici, která se nyní zásadním způsobem renovuje. Pro cyklisty zde ale místo nebude. Silnice v Česku musejí být 3,5 metru široké. Není tu tedy dostatek prostoru pro cyklistickou stezku, vysvětluje Bielko. Ani pruh pro cyklisty přímo na silnici, časté řešení v Nizozemsku, se Bielkovi nezamlouvá. Podle něj je na této silnici pro cyklisty prostě příliš rušný provoz. Bielko vidí lepší řešení ve vybudování cyklistických stezek v okolí Husovy ulice.
Galle konstatuje uzavřený kruh: „Opatření pro cyklisty jsou špatná. Proto je méně lidí odhodlaných jezdit na kole. Protože málo lidí jezdí na kole, zájem města je v tomto směru omezen a zaměřuje se hlavně na automobilisty. Proto zde zůstávají špatná opatření, kvůli kterým chce jezdit na kole ještě méně lidí.“ Galle považuje za úkol města, aby cyklistiku učinilo bezpečnější a atraktivnější pro občany. „Je zde mnohem více potenciálu, než těch osm procent, které kolo zaujímá v této chvíli.“ Přesto vidí Galle budoucnost optimisticky: domnívá se, že nakonec bude Brno přece jen následovat příklad Lipska. „Jak dlouho se však problém ignoruje, tak dlouho také trvá, než se vyřeší. Myslím, že to může trvat ještě takových deset až dvacet let, než to tady bude tak bezpečné jako v Lipsku nebo v Utrechtu.“
(podle původního článku „ ~Het duurt nog minstens tienjaar totfielsen net 😮 veilig is als in Ulrechť“, str. 11, B’richt uit Brno 2009)