Milánem na kole

Reportáž ze sedla kola v severoitalském Miláně.

Červená? Chodník? Jedu. Jak bychom v Česku někoho byli schopní ukřižovat za jízdu na kole na červenou nebo po chodníku, tak v Miláně je to úplně fuk. Na červenou nebo po chodníku jezdí motorové skútry a na kole se s tím už vůbec nikdo nemaže. Červená na semaforu znamená, že je třeba počítat při průjezdu křižovatkou, že mohou jet nějaká auta. Ale na červenou se prostě nestojí. Jedete dál, jen při průjezdu křižovatkou koukáte, kde co jede a případně opravdu zastavíte, jen abyste počkali na vhodnou příležitost k projetí.

Řidiči aut a ohleduplnost

Za pár desítek kilometrů, co jsem stačil v Miláně jet v motorovém provozu (tedy ne segregovaných cyklostezkách), mě nikdo autem neohrozil. Nehledě na to, že lidi jezdí na kole na červenou, tak se lidi za volantem nechovají, jak kdyby jim ulice patřila a že na ulici člověk na kole nemá co dělat. Motorová doprava je v Miláně sice trochu divoká a méně organizovaná, než jsme zvyklí v Česku, ale je to vyváženo chováním řidičů, které není bezohledné. Po této zkušenosti si člověk bolestivě uvědomí, jak se marginální skupina řidičů v Brně chová jak totální kreténi, kteří neváhají použít své auto jako zbraň proti člověku na kole. Vytláčení, těsné předjíždění, ostřikování, nedání přednosti, toto člověk v Brně běžně zažije, někdy i denně. V Miláně je něco takového velmi vzácné.

• 

• 

Cykloinfrastruktura

Ačkoliv má Milán hodně daleko například k Vídni, tak se svou infrastrukturou uhání vpřed. V rekonstruovaných ulicích vytváří segregované cyklostezky vysokého standardu, včetně přizpůsobených a bezpečných průjezdů křižovatkami. Zároveň je velmi viditelné, že v rekonstruovaných ulicích je úbytek parkování v uličním prostoru. Ve městě existují i starší segregované cyklostezky, většinou s povrchem z dost členité dlažby. Co v Miláně téměř vůbec nenajdete, jsou cyklopruhy.

Bikesharing

V Miláně je nejspíš jeden z nejstarších evropských bikesharingů, stanicový BikeMi se 280 stanicemi a 4650 koly, z nichž je 1000 elektrokol. Stanicemi je dobře pokryto širší centrum, které není zrovna malé (Milán má stejně obyvatel jako Praha a zhruba poloviční rozlohu). Ve městě fungují i dva čínské bezstanicové systémy bikesharingu, ofo a Mobike. Mobiků je v Miláně snad 8 000 kousků a můžete je najít opravdu na každém rohu, ofo kol je snad polovina.

Mobike původně do Milána přivezl svou první generaci kol vytvořenou nejspíš pro Asiaty menšího vzrůstu. Tato kola jsou tak pro lidi do 160 cm, lidi co jsou vyšší anebo rovnou vysocí pak už někdy naráží koleny do řídítek. Nakonec Mobike do ulic dodal i kola své druhé generace, které jsou i pro lidi vyššího vzrůstu, za ty si však účtuje trochu vyšší půjčovné. Ofo na tom není o mnoho lépe. V ulicích má kola jedné „univerzální“ velikosti, která jsou také spíše pro lidi menšího vzrůstu. I v Miláně jsou přítomné neduhy bezstanicových bikesharingů, primárně jde o technický stav kol, kdy třeba desetina nebo i pětina kol má všelijaké závady (zkroucené blatníky, chybějící sedlo, vyrvané lanko od přehazovačky, znečištěné kolo, pokroucená řídítka, uvolněné a řinčící blatníky).

• 

• 

V Miláně se vykoná na kole asi okolo 3 % cest. Na wiki najdete deset let starý údaj o 6% podílu cyklodopravy, to by ale znamenalo podobnou situaci jako ve Vídni. Od oka ale hned vidíte, že podle počtu kol a lidí na kolech v ulicích má Milán k Vídni tak třikrát daleko. Na druhou stranu je v Miláně velmi živá a silná cyklokultura reprezentovaná sedmi komunitními svépomocnými dílnami (ciclofficina) a jízdami critical mass, které se konají každý týden.

Critical Mass

Každý týden? Ano, každý čtvrtek od 22.00. A k tomu snad ještě jedna každoměsíční každý poslední pátek v měsíci. Přes zimu jim prý účast padá ke stovce lidí každý týden, během naší návštěvy uprostřed května jelo asi 200 lidí. Jízda byla méně (sebe)organizovaná než na co jsme zvyklí z Brna, Vídně či Bratislavy, s jednou výjimkou. Část jízdy jel v čele pán, který z dálky vypadal jako policista, měl červený mávací terčík a jízdu docela suverénně vedl. Často i řídil motorovou dopravu během některé z přestávek, kdy ukazoval, které auto má kam jet, a řidiči se podle něj řídili. Taky mu z kola houkala nějaká sirénka. Policista to sice nebyl, ale poměrně přesvědčivě vystupoval jako policista. A co policie na critical mass? Vůbec nic, žádný doprovod, ale ani jiná forma pozornosti. Na pár křižovatkách stálo policejní auto, ale jinak nic. Na milánské critical mass se mnohem méně špuntovalo než na co jsme zvyklí ze střední Evropy. Možná to souvisí i s vyšší ohleduplností milánských řidičů, díky které není třeba špuntovat jako preventivní opatření, aby se agresivní řidiči nedostali dovnitř jízdy.

Navigace

Kudy vlastně Milánem jezdit na kole? Google mapy v Miláně nemají dostupnou funkci navigování pro jízdu na kole. Vyzkoušel jsem Urban Cyclers, ale aplikace mi často padala, navíc hlasová navigace je dostupná pouze v placené verzi. Nakonec mi luxusně posloužily české Mapy.cz. Jejich mobilní aplikace sice nenabízí varianty při výpočtu trasy při jízdě na kole, ale všechny cesty, co mi v Miláně nabídla, byly poměrně komfortní a vedoucí buď po separovaných stezkách anebo klidnějšími ulicemi. Aplikace také umí hlasové příkazy a stačilo mít mobil v kapse a poslouchat. Milán a jeho okolí si také můžete do aplikace stáhnout a mít jej i offline dostupný.

Ponaučení

V kontrastu ke stereotypnímu obrazu Italů jako temperamentních snad i rozčílených lidí jsem se setkal s vyklidněností, pohodou a hlavně ohleduplností. V Česku je pro člověka důležité, že je v právu anebo se řídí pravidlem, a pak se na základě toho pocitu „sebe-spravedlnosti“ dokáže k druhým lidem chovat jako bezohledné hovado. Snad bychom mohli být navzájem pozornější a více se vnímat, a pak i ta jízda ve smíšeném provozu nebude o život.