Zda v Brně rostou cyklostezky bezpečné pro jízdu na kole je možné sledovat nejen na mapě či sčítáním jejich délek, ale také nepřímo, skrze chování lidí. V literatuře je popsáno, že ženy vnímají nebezpečí daleko intenzivněji než muži, kteří někdy riziko berou jako výzvu. Podobně je tomu s věkem: starší lidé si jsou vědomi svých limitů (a omezených možností nebezpečí odvrátit) a za děti spolurozhodují rodiče. Naopak lidé v produktivním věku, kteří mají optimální fyzickou i duševní kondici, využívají svých schopností naplno. Pokud individuální vnímání rizika v dopravě na kole překročí určitou míru, některé sociální skupiny lidí pak na kole jezdí omezeně nebo se mobility účastní jiným způsobem.
Pokud budeme uvažovat o Holandsku jako ideálním prostředí, kde lidé kolo přirozeně využívají (a podobná data jsou i z Dánska nebo Německa), můžeme s ním zkusit porovnat brněnské statistiky mobility. Z rozložení využití kola v Holandsku je zřejmé, že na kole jezdí muži prakticky stejně často jako ženy, ty dokonce o nějaké to procento více. V Brně je žen na kole oproti mužům jen čtvrtina.
Z rozložení věku holandských uživatelů kol je patrné, že nejsilnější skupinou jsou žáci a studenti středních škol. V produktivním věku podíl využití kola klesá a s rostoucím věkem opět narůstá, navzdory klesající potřebě dopravy. V Brně je podíl kola ve věku základní a středoškolské docházky o dva řády nižší, stoupá u třicátníků (kde u mužů dosahuje téměř 5 %) a s rostoucím věkem naopak klesá.
Lze se tedy domnívat, že lidé citlivěji vnímající nebezpečí a lidé s objektivními obavami se v Brně účastní cyklodopravy daleko méně, než by odpovídalo přirozenému stavu. Pokud by ženy a ostatní mužské věkové skupiny využívaly kolo alespoň stejně často jako muži-třicátníci, bezpečná infrastruktura by současný podíl kol na brněnské mobilitě, což jsou 2 %, zvýšila na 5 %. Jinými slovy, aby bylo dosaženo 5% podílu kol není třeba motivovat nové skupiny obyvatel, ale vytvořit bezpečné prostředí těm, co chtějí už dnes přirozeně jezdit.
Pokud se zaměříme na změnu mezi dekádami, je zřejmé, že růst podílu jízdy na kole byl poměrně rovnoměrný ve všech věkových kategoriích, i podle pohlaví. Během desetiletí došlo k nárůstu podílu kola z 1 % na 2 %, ale vyrovnání věkových ani pohlavních disproporcí neproběhlo.
Zdroje:
- ČSÚ: SLDB pro Brno za roky 2001 a 2011, 2005, 2014
- CBS: Mobiliteitsonderzoek Nederland, 2007 (new: https://www.kennisbanksportenbewegen.nl/?file=2135&m=1422883056&action=file.download)
Literatura:
- Cycling Embassy UK: Barriers to cycling, 2014
- DFT: British Social Attitudes Survey – Public attitudes towards transport, 2014
- EC: Cycling, the way ahead for towns and cities, 1999
- TCRP: Pedestrian and Bicycle Facilities, 2011
- Tang, Edmond, Handy: Explaining Gender Difference in Bicycling Behavior, 2009
- TOI: Subjective and Objective Safety, 2009
Jako gymplácké mládě jsem chtěla jezdit do školy na kole. Přes Zamilec a pak kousek po silnici. Nebylo mi to ale povoleno: ve škole/u školy se kola prý kradla (varování z učitelskéh sboru) a nebylo místo, kam je bezpečně zaparkovat. Tedy učitelé mohli, studenti ne. A rodičovstvo mělo strach že se mi něco stane. Inu to mají dodnes, ale už nemají svrchovanou moc.
Vidím tady určitou sílu v davu, kdyby nás do školy jezdilo 50, možná by někdo na kola občas jukl a proč by kradl někdo zrovna moje kolo? Že. Slušný zámek taky hilfne.