CYKLOESEJ Martina Marečka o Praze udušené auty

Začneme hádankou. Už pár týd­nů je v kinech, ale „pouhý“ film to není. Co to je? Auto*Mat. Projekt dokumentaristy Martina Marečka, který vznikal šest let – se značnou osobní investicí a společenskou an­gažovaností. Na začátku bylo po­chopitelné lidské naštvání nad sta­vem dopravy v Praze. A na konci? Konkrétní pokusy o řešení doprav­ní situace. A také zjištění, že počet­ný dav cyklistů se může po Praze bezpečně pohybovat pouze tehdy, jsou-li z části města docela vykázá­ny automobily. Bud – anebo.
Doba mezi tím je naplněna bezpočtem pozoruhodných akcí a aktivit. Některé z nich mají punc naivity, jiné čiré anarchie. „Hodní“ cyklisté kličkují mezi „zlými“ auto­mobilisty, čímž komplikují dopravní situaci a vytáčejí policisty, kteří pak reagují nepřiměřeně. Kontrole se vymkne i pokus přehradit praž­skou magistrálu obřím transparen­tem … Připomíná to happeningy zpovykaných dětí, které se nechaly unést emocemi a atmosférou.
Je docela pozoruhodné, že autor do sestřihu zařadil i tyto situace, v nichž – jinak bohulibé – aktivity Auto*Matu nepůsobí zrovna smys­luplně a sympaticky. Sebereflexe je dnes schopen málokterý tvůr­ce. Bez ohledu na to se ale postoj diváků k Auto*Matu bude odvíjet od toho, zda ho sledují „ze sedla svého kola“, či „od volantu auta“.
Možná je pes zakopaný v samot­né Praze, která prostě není tak hez­ky placatá jako třeba Berlín, a tudíž je pro cyklodopravu mnohem méně vhodná. Představa, že cestou do re­dakce zdolávám na kole minimálně dva táhlé kopce, a tudíž se zpotím jako prase, se mi nezdá nijak láka­vá. Raději dávám přednost „dobře organizované“ městské hromadné dopravě. A občas – připouštím -jedu autem. Nepřipadám si kvůli tomu ani obzvlášť špatná, ani mé­něcenná, zahrnuji to mezi „běžné hříchy“ jako lenost či obžerství. Podle aktivistů Auto*Matu je to ale možná totéž jako porušení přikázá­ní „nezabiješ“.
Navzdory vší dobré vůli tvůrců mě při sledování filmu tížil pocit, že sleduji pikle uzavřené společnos­ti, do níž prostě nepatřím: na kole jezdím jen v přírodě a trpně jsem se smířila s tím, že je Praha přeplněná auty a udušená smogem. Štve mě to samozřejmě také, ale riskovat život přebíháním přes magistrálu s transparentem v ruce kvůli tomu nebudu. Stejně tak mi nedělá ni­jak zvlášť dobře, když tak činí jiní. Nicméně jako jeden z koncepčních prvků „cykloeseje“ to funguje.
Film potřebuje „pohyblivý ma­teriál“, o „pouhé“ analýzy na téma, jak se doprava podepsala na urba­nismu Prahy, se opřít nedá. Jak­koli jsou zajímavé. Podobně jako publicistické refrény z pražského magistrátu. Auto*Mat je nejcen­nější v prolnutí nejrůznějších te­matických a dokumentaristických poloh, v košaté formě, osobním přístupu. Film může působit jako vedlejší produkt společenské ak­tivity, nebo naopak jako zámin­ka pro její založení. Obojí je mož­né. V každém případě je to víc než film. Občas jezdit autem kvůli němu sice nepřestanu, ale je mi sympatická vytrvalost a odhodlání autorů Auto*Matu. Závodí na hodně dlouhé trati.

„Bydleli jsme v centru Prahy. V bytě jsme kvůli hustému provozu té­měř nevětrali. Na protější křižovatce se pravidelně objevovaly fleky a rozbité sklo z nabouraných vozidel…“
MARTIN MAREČEK, DOKUMENTARISTA

Darina Křivánková, MFDF Jihlava
http://www.dokument-festival.cz/news_detail.phtml?news_id=2939

Napište komentář